):
1. řada křesťanství, judaismus, hinduismus
2. řada islám, buddhismus, šintoismus
3. řada sikhismus, bahá'í, džinismusReligionistika (z latinského slova religio)
je vědou, která se zabývá studiem náboženství. Jejím předmětem není rozhodování
o pravdivosti jednotlivých náboženství, nýbrž popis a klasifikace jednotlivých
náboženských skutečností i celých náboženských systémů. Zkoumá však i samu sebe,
své meze a metodologické možnosti.
Jedním z problémů religionistiky jako vědy zůstává definice náboženství a s ní
spojený problém definice samotné religionistiky. Věda sama používá různých metod
v závislosti na škole, která se jí věnuje; odtud pramení i jisté rozdíly mezi
těmito přístupy v religionistice. K základním religionistickým postupům při
zkoumání náboženství patří historická a srovnávací (komparativní) religionistika.
Religionistika také hojně využívá hledisek jiných věd, ze kterých jsou dnes již
relativně samostatné disciplíny jako filozofie či sociologie náboženství (pak se
jedná o tzv. kontextuální religionistiku).
Formování religionistiky jako vědy souviselo s dobou osvícenství, a to zvláště v
Anglii, Nizozemsku, Německu a Skandinávii. Vznik religionistiky jako
samostatného oboru studia spadá do druhé poloviny 19. století a za jejího
zakladatele se považuje Friedrich Max Müller. Nejdříve se začala vyčleňovat na
teologických fakultách, avšak brzy dokázala prosadit svou nezávislost na
teologii a dnes se vyučuje zejména na filozofických fakultách.
Obsah [skrýt]
1 Dějiny religionistiky
1.1 Starověké Řecko a Řím
1.2 Středověk
1.3 Osvícenství a romantismus
1.4 Religionistika jako vědní obor
1.5 Institucionalizace
2 Současnost
3 Metodologie
3.1 Historická religionistika
3.2 Srovnávací religionistika
3.3 Kontextuální religionistika
3.4 Přehled základních kontextuálních disciplin
3.4.1 Filozofie náboženství
3.4.2 Sociologie náboženství
3.4.3 Psychologie náboženství
3.4.4 Antropologie náboženství
3.4.5 Geografie náboženství
3.5 Fenomenologie náboženství
3.6 Hermeneutická religionistika
4 Religionistika v Česku a na Slovensku
4.1 Československá religionistika
4.2 Česká religionistika
4.3 Slovenská religionistika
5 Vztah k teologii
6 Název
6.1 Religio
6.2 Religionistika
7 Literatura
8 Reference
9 Externí odkazy
9.1 Religionistické organizace
9.2 Akademické pracoviště
9.3 On-line religionistické práce
9.4 Jiné
[editovat] Dějiny religionistiky
Objektivizující pohled na náboženství je možný až na určitém stupni sociálního a
kulturního vývoje. Jestliže je společnost schopna reflektovat cizí a zejména své
náboženství, je pak také schopna rozlišovat mezi náboženským a profánním
světem.[1] V evropských dějinách se to výrazněji poprvé podařilo v řecké a
římské antice.[2] Z historie jsou sice známé i dřívější možné mezináboženské
kontakty, ale jsou spíše vedlejším produktem obchodu, politických cest či
vojenských tažení.[1] Starověké Řecko a Řím se považuje za kolébku náboženských
výzkumů zejména proto, že zde vznikaly první teorie o vzniku a původu
náboženství, objevily se první filozofické úvahy o podstatě náboženství apod.[3]
[editovat] Starověké Řecko a Řím
Zvláštním rysem reflexe náboženství v antickém Řecku byla kritika
náboženství.[3] První velké kritiky náboženství směřovaly ke kritice
náboženského antropomorfismu, jejich představitelem je Xenofanés z Kolofóntu se
svým známým přirovnáním o zvířatech, lidech a bozích.[4]
Filozof Prodikos z Keu vytvořil první známou racionalistickou teorii vzniku
náboženství. Podle ní v dávné minulosti lidé uctívali věci, které nejvíce
napomáhaly životu (slunce, oheň, řeka či les), z čehož se postupně vyvinulo
náboženství. Řecká kritika pokračovala v díle např. Sisyfa a Kritia. Vrcholným
představitelem antického zkoumání vlastního náboženství byl Hérodotos z
Halikarnásu, známý také jako „otec dějin náboženství“.[5] Hérodotos mnoho
cestoval a jeho poznatky z cest jsou vůbec prvním pokusem o zaznamenání dějin
náboženství.[6]
Raimundus Lullus (1232-1315), jeden z prvních Evropanů, který se pokusil o
navázání mezináboženského kontaktuV helénistickém období byli Řekové přímo
konfrontováni s odlišnými náboženskými systémy, a to především následkem
vojenských tažení Alexandra Velikého. Z této doby se zachovaly spisy Cicerona i
Caesara, které popisují různá náboženství odlišná od náboženství řeckého.
[editovat] Středověk
Křesťanský středověk se mimokřesťanskými náboženskými systémy příliš nezabýval a
soustředil se na vlastní křesťanskou tradici. Informace o jiných náboženstvích
se dochovaly zejména v zápiscích z cest křesťanských misionářů. Jedním z prvních
Evropanů, kteří se pokusili navázat významnější mezináboženský kontakt byl
Raimundus Lullus, jenž se snažil mladé misionáře vyučovat orientálním jazykům a
mezináboženské diplomacii. Církev však jeho snaze o navázání dialogu nepřála.
Lullus ovlivnil ať už přímo nebo nepřímo mnoho následovníků, např. Mikuláše
Kusánského, Giordana Bruna a další.[7]
[editovat] Osvícenství a romantismus
V osvícenství se zájem o náboženství opět soustředil na kritiku náboženství,
především křesťanství.[8] V 17. století se objevil deismus, tehdy populární
zejména v Anglii. Deismus se stal výchozím bodem pro kritiky náboženství, jako
Voltaire či J. J. Rousseau. Tehdy také vznikaly první pokusy o sekularizaci a
racionalistickou kritiku dějin náboženství. Když v polovině 18. století Charles
de Brosses vytvořil koncept fetišismu, začalo se více diskutovat o možnostech
evoluce či degenerace náboženství.
Důležitou roli sehrála německá osvícenská kritika náboženství, zejména Cristian
Wolff, Johann Salomo Semler, Gotthold Ephraim Lessing a Hermann Samuel Reimarus.[9]
Významný přínos v dějinách náboženské kritiky měl David Hume se svými pracemi
The Natural History of Religion (Přirozené dějiny náboženství) z roku 1757 a
Dialogues Concerning Natural Religion (Rozmluvy o náboženství přirozeném),
vydané v roce 1776. Byl to právě David Hume spolu s Immanuelem Kantem a G. W.
Leibnizem, kdo položili základy teorie tzv. přirozeného náboženství, které mělo
existovat na počátku dějin a které se až díky postupnému úpadku přetvořilo do
nynějších náboženských systémů.
S romantismem přišel do Evropy zájem o východní náboženské tradice, započal
výzkum mytologií mimoevropských národů a mysterijních kultů. Klíčový význam měl
Johann Gottfried Herder, díky němuž vznikl tzv. göttingenský kroužek, který se
zasadil o to, že se křesťanská teologie začala zajímat i o nekřesťanské
náboženské systémy.[10]
Na počátku 19. století vznikly dvě hlavní orientace náboženského bádání. Směr
kolem F. D. E. Schleiermachera a G. W. F. Hegela se snažil o pochopení
náboženství na metafyzicko-teologickém základu.[11] Proti nim stáli Ludwig
Feuerbach a Karl Marx, kteří se snažili o uchopení náboženství jako
antropologické či ekonomické skutečnosti.[11]
[editovat] Religionistika jako vědní obor
Religionistika mohla vzniknout až když se dostatečně rozvinuly jiné obory, které
jí poskytly potřebný materiál.[12] Za zakladatele religionistiky jako akademické
disciplíny jsou považováni Pierre Daniel Chantepie de la Saussaye, Cornelis
Petrus Tiele a především Friedrich Max Müller.
Max Müller (1823-1900), který stál u zrodu religionistiky jako samostatného
vědního oboruRoku 1867 publikoval Max Müller první díl své čtyřdílné práce Chips
from a German Workshop (Střípky z německé dílny). Müller v něm volá po založení
samostatného oboru, který by se zabýval studiem náboženství (v plurálu). Poprvé
se zde také objevuje termín science of religion, tedy „věda o náboženství“ –
religionistika.
Müller vyjádřil své názory ve čtyřech přednáškách, které přednesl v Londýně roku
1870. O tři roky později byly vydány knižně pod názvem Introduction to the
Science of Religion (Úvod do religionistiky). Tento rok anebo rok vydání Střípků
z německé dílny se často uvádí jako datum vzniku religionistiky. Nejen díky
velkému ohlasu, jaký jeho přednášky vzbudily, pak Müller dál usiloval o založení
nového vědního oboru. Když roku 1878 vypsal přednášky o počátcích náboženství,
musel je opakovat dvakrát, protože kapacita posluchárny nestačila. Završením
cesty k nové akademické disciplíně byly tzv. Giffordovy přednášky ve Skotsku.
Lord Gifford ve své závěti určil částku 80 000 liber na podporu přednášek o
dějinách náboženství s podmínkou, že budou konány přísně vědeckým, nestranným
způsobem. To umožnilo finančně zajistit i příjezd badatelů do Skotska a
přednášky se opět setkaly s velkým ohlasem. Roku 1896 tak vystoupil i Cornelis
Petrus Tiele, který přispěl k formování religionistiky svým dílem o
komparativních dějinách starověkých náboženství i tím, že napomohl k rozvinutí
koncepce dějin náboženství.[13]
[editovat] Institucionalizace
První katedry dějin náboženství vznikly roku 1873 v Ženevě a Bostonu. V roce
1877 se v Nizozemsku otevíraly katedry na všech teologických fakultách, celkem
čtyři. Na univerzitě v Leidenu se do čela postavil C. P. Tiele a na univerzitě v
Amsterdamu byl od roku 1878 vedoucím P. D. Chantepie de la Saussaye. V roce 1879
byla ve Francii zřízena první profesura, kterou obdržel A. Réville. Dále byly
otevírány katedry religionistiky v Belgii (1884), Švédsku (1901), Velké Británii
(1904), Německu (1910), Dánsku (1914), Norsku (1915) a Itálii (1924). V současné
době je religionistika zastoupena ve většině zemí Evropy i mimo ni – silnou
pozici si vybudovala např. na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na univerzitě
v Tokiu.[14]
Již od počátku 20. století probíhala kongresová setkání religionistů, avšak
oficiální výbor byl ustaven až roku 1950 v Amsterdamu. Dostal název
International Association for the Study of the History of Religion (Mezinárodní
asociace pro studium dějin náboženství) (IASHR), do jeho čela se postavil
holandský religionista Gerardus van der Leeuw. Ještě téhož roku však zemřel a
funkce se ujal Raffaele Pettazzoni. Roku 1970 se asociace přejmenovala na
International Association for the History of Religion (Mezinárodní asociace pro
dějiny náboženství) se zkratkou IAHR. Existuje i Evropská asociace pro studium
náboženství, European Association for the Study of Religions (EASR).
[editovat] Současnost
Světový dům spravedlnosti zasílá poselství Bahá´í
věřícím v Íránu
Ve světle nedávných událostí v Íránu zaslal 23.6.2009 Světový dům spravedlnosti
poselství Bahá´í ...
čtěte více
Výročí Deklarace OSN na odstranění všech forem netolerance a diskriminace
založené na náboženském vyznání.
Přibližně 350 účastníků zastupujících více než 60 vlád, kanceláří OSN a různých
mezinárodních ...
čtěte více
Jak jsme oslavili nový rok 164?
Dne 21. března proběhla v Prostějově oslava Bahá'í Nového roku. Byla to jedna z
...
čtěte více
Nová publikace nejen pro děti
PŘÍBĚHY O ‘ABDU’L-BAHÁOVI Nádherná sbírka krátkých příběhů ze života Toho, kdo
byl znám jako Mistr. ...
čtěte více
Jarní koktejl pro duši i tělo
Ve dnech 6.-9.4.se v Hluboké nad Vltavou konala Bahá´í jarní škola. Byl to
skvěle vyvážený koktejl pro ...
čtěte více
Bahá'í dívky přináší poselství naděje do OSN na setkání o ženách
NEW YORK, USA, 25 února 2007 (BWNS) – Mezi stovkami dívek, které přichází tento
týden do OSN, aby diskutovaly o ...
čtěte více
Egyptští Bahá´í bojují o uznání
Na serveru Aktuálně cz. si můžete přečíst zajímavý článek o situaci Bahá´í
věřících v Egyptě, ...
čtěte více
Česká televize odvysílala dokument o Bahá´í Víře
Dne 29.11.2006 Česká televize odvysílala historicky první dokument o českém Bahá´í
...
čtěte více
25.11. Mezinárodní den eliminace násilí vůči ženám
V roce 1999 OSN oficiálně přijalo 25.11. jako Mezinárodní den eliminace násilí
vůči ženám. Tento den se nyní považuje ...
čtěte více
Novinky z Bahá´í nakladatelství
Rádi bychom Vás upozornili na nově vydané tituly Bahá´í literatury, které jsou
určeny zejména dětem: "Deska ...
čtěte více
Zajímavé odkazy na internetu
Doporučujeme navštívit skvělé stránky www.bahai.sk, na kterých se dozvíte mnoho
aktuáních informací o ...
čtěte více
Z domova: Expedice URASIKI 2006
Bahá´í společenství v Brně uspořádalo již druhý ročník Expedice URASIKI -
týdenní pobyt organizovaný pro ...
čtěte více
Bahá´í jarní škola 2006 obrazem...
Bahá´í jarní škola se konala od 13. do 17.4. v Hluboké nad Vltavou. Na školu
přijelo 120 Bahá´í a jejich přátel ...
čtěte více
Ze světa: o zhoršující se situaci Bahá´í věřících v Íránu se zajímá Bílý dům
O zhoršující se situaci Bahá´í věřících v Íránu se zajímá Bílý dům, když se na
...
čtěte více
Zprávy ze světa: Nový film o pouti na Bahá´í Svatá místa
Haifa, Izrael (BWNS) – Bahá´í Světové centrum připravilo nový film o Bahá´í
pouti, která je ...
čtěte více
Pane všemohoucí bože kdy mne konečně vyslyšíš a pomůžeš v mém životě abych si našel ženu, která mne bude milovat a dostal tak druhou šanci do svého života! nemohu už takto dále žít konej svou vůli pane a budto můj život naplnuj novou nadějí, radostí a štěstím a nebo smrt. Dej mi prosím vědět že jsi a že o mém problému víš nebo mi ukaž cestu a dej znamení kde dělám chybu proč musím v životě trpět závislostmi, samotou a nejistotou! K čemu je mi fyzické zdraví a život který nemá smysl? Stále tě prosím v modlitbách a žádám tě jen o jedno. Nechci žádný zázrak a ty mne stejně nikdy nevyslyšíš a říkáš si všemohoucí bůh. Proč mi bereš to poslední co v životě mám a to víru v tebe, v lásku a v naději? prosím pomozmi a udělej něco v mém životě. nepřihlížej jen že jsi dal člověku svobodu. K čemu je svoboda která dokáže ničit a zabíjet? Dopustit trápení, nespravedlnost a další a další věci! Prosím tě skrze matku pannu marii, všechny apoštole a svaté.Prosím vyslyš mne a pomoz mi v mém životě.
Duchovní je obecně označení osoby,
která (religionisticky viděno) je prostředníkem mezi věřícími a Bohem (což ovšem
neznamená, že kontakt s Bohem nemohou věřící navázat přímo, prostřednictvím
modlitby, stejně jako Bůh je může oslovit jinak než prostřednictvím duchovního).
V katolické a pravoslavné církvi se duchovním (knězem) může stát pouze pokřtěný
muž prostřednictvím kněžského svěcení, v evangelických církvích svěcení
neprobíhá a ordinovány bývají i ženy.
Ačkoli se pojem duchovní často chápe jako synonymní k výrazu kněz (tak např. SSČ[1]),
duchovní je výraz širší. V katolictví a pravoslaví se duchovním kandidát stává
už přijetím nižších svěcení, kdy ještě není knězem (presbyterem)[2] (nemůže
např. udělovat svátosti).
Výraz duchovní (jakožto hyperonymum k výrazu kněz) je vhodnější použít také tam,
kde by bylo užití termínu kněz neobvyklé – např. je přijatelnější věta Rabín je
židovský duchovní než Rabín je židovský kněz, ač v judaismu funkce kněze
existovala (jak o tom svědčí mj. Starý i Nový zákon) a existuje dodnes, nebo u
kazatelů evangelických církví, které termínu kněz neužívají.
Meditací se nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění za účelem
dosažení změněného stavu vědomí. Obvykle se považuje za součást východních
náboženství s počátkem ve védském hinduismu, ale rozvinula se také nezávisle v
islámském súfismu. Někdy tento pojem také označuje prosté rozumové přemítání a v
některých náboženstvích také určité druhy modlitby.
Obsah [skrýt]
1 Přehled
2 Meditace v buddhismu
2.1 Dvě základní meditace v buddhismu
3 Externí odkazy
[editovat] Přehled
Slovo meditace pochází z latinského „meditatio“, které znamená „rozjímání“. V
tomto významu se používá v křesťanství, například „meditace o utrpení Krista“.
Na konci 19. století začali teosofové toto slovo používat k označení různých
duchovních praktik zejména z hinduismu a buddhismu. Termín „meditace“ tedy nelze
přiřadit k jednomu konkrétnímu konceptu, ale lze jím přeložit například
sanskrtská slova samádhi, bhávaná nebo pránájáma.
Meditací se obvykle míní jedno z následujících:
stav, kdy je mysl zbavená všech myšlenek
mentální otevření se „božskému“
soustředění mysli na jeden objekt (jako je dýchání nebo slovní mantra)
intuitivní vhled do náboženské doktríny (např. vipassaná v buddhismu)
Meditace se nejčastěji objevuje v náboženském kontextu, ale byla využívána i
jinde, například v bojových uměních. Dnes je rozvíjena v mnoha spirituálních
hnutích, jako je práma jóga, New Age a omezeně i v křesťanství.
[editovat] Meditace v buddhismu
Meditace je v buddhismu ústředním pilířem všech nauk Buddhy. Šákjamuni Buddha
předal 84.000 nauk, které jsou protilékem na 84.000 zmatených stavů mysli.
Meditace slouží k odstranění, či transformování těchto zamtených pocitů v
dokonalé vlastnosti jakými jsou například soucit, moudrost, radost, vnitřní
síla, pronikavý vhled apod.
Každá z úrovní buddhismu (Hinajána, Mahájána, Vadžrajána) má své specifické
metody meditace. V krátkosti se dá říci, že všechny meditace v buddhismu slouží
ke sklidnění mysli, rozvíjení dobrých lidských vlastností a získání vhledu do
podstaty mysli.
[editovat] Dvě základní meditace v buddhismu
Následující dvě meditace se používají ve všech tradicích buddhismu.
Meditace zklidnění mysli (tib. šinä; skt. šamatha): pokojná meditace, která
rozvíjí klidnou mysl. Jde o hluboké soustředění se na jeden bod - často proud
dechu na špičce nosu, sošku Buddhy, či chůzi.
Meditace vhledu (tib. lhagtong; skt. vipášana): meditace, která rozvíjí vhled do
podstaty mysli. Někdy je popisována jako analytická meditace, nebo meditace
pronikavého vidění.
V tibetském buddhismu se například používají meditace: výše zmiňované, tzv.
Přípravné praxe (tib. Ngöndro), meditace na jidam, Šest nauk Náropy, Velká
pečeť, atd.
[editovat] Externí odkazy
špatný.
[editovat] Pět povinností muslima
Víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda (Šahada)
Modlitba (pětkrát denně s hlavou otočenou k Mekce)
Půst (v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku)(Saum)
Udílení almužny chudým (2,5% čistých ročních zisků ve prospěch nižších
sociálních vrstev: zakát)
Pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav
muslima)(Hadž)
[editovat] Modlitba (Salát)
Podrobnější informace naleznete v článku Salát (islám).
Základním obřadem je modlitba (salát). „A jste-li v bezpečí, dodržujte modlitbu,
neboť modlitba je pro věřící předepsána v čas stanovený!“ (4:103). Pro
nevykonání modlitby musí být vážný důvod, jinak se to bere jako rouhání a neúcta
k Bohu. Na každý den připadne pět modliteb, rozdělených do tří denních dob:
úsvit (salátu-l-fadžr), poledne (salátu-z-zuhr), odpoledne (salátu-l'asr), doba
při západu slunce (salátu-l-maghrib) a noc (salátu-l-'iša') - asi hodina a půl
po západu slunce. Každé modlitbě předchází rituál umývání (wudú´). Rituál
představuje očištění skutků a zřeknutí se všech, které nejsou založeny na úmyslu
uctívat a znát Boha.
Dále musí být tělo oděno a země, na které se má modlitba vykonávat musí být
zbavena veškeré špíny a nečistot. Následuje svolávání k modlitbě (adhán).
Modlící se stojí směrem ke Ka'abě v Mekce, zvedá obě ruce k uším a hlasitě
pronáší následující text:
Poslechnout si článek · (info)
Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 2. březen 2006, a nereflektuje
změny po tomto datu. (audio nápověda)
Více namluvených článkůAlláhu Akbar (Bůh je největší), (opakuje se čtyřikrát);
Ašhadu An La Illáha-il-l-Láh (Dosvědčuji' že není boha kromě jediného Boha),
(opakuje se dvakrát);
Ašhadu Anna Muhammadan Rasúlu-l-láh (Dosvědčuji, že Muhammad je Prorokem Božím),
(dvakrát);
Hajja 'Ala-s-sálah (Pojďte rychle k modlitbě), (dvakrát a obrací tvář doprava);
Hajja 'Ala-l-faláh (Pojďte rychle k úspěchu), (dvakrát, obrací tvář doleva);
Alláhu Akbar (Bůh je největší ze všech), (dvakrát);
Lá lláha llla-l-láh (Není Boha kromě jediného a opravdového Boha), (jednou).
Když se svolává k časné ranní modlitbě, přidá vyvolávač jednu větu hned za část
5. Požadovaná věta zní takto:
As-salátu Chajrun Minan-naum. (Modlitba je lepší než spánek), (dvakrát).
Modlitba sama o sobě se skládá ze tří specifických pozic jdoucích podle přesného
pořádku. Je to: stoj, úklona do pravého úhlu a klečení s obličejem k zemi.
Závěrem je krátký odpočinek vsedě. Každá pozice má svůj vnitřní význam. Když
stojíme v údivu a zbožňování, prosíme o boží milosrdenství. Když si uvědomíme,
jak nesmírná je moc Boha, jsme natolik jatí posvátnou hrůzou, že se před Bohem
skloníme. Nakonec zmizíme z existence - jakékoli jiné než Alláh - poklekneme s
obličejem k zemi. Modlitby dělíme na povinné, nepovinné a dobrovolné.
[editovat] Islámský svět
Muslimská populace ve světě
Islámský svět (dar al-islam, dům islámu) lze charakterizovat jako území státu
či národů, kde je islám dominantním (majoritním) náboženstvím. Všechny ostatní
části světa jsou označeny jako „dar al-harb“, tedy dům války. V islámské
společnosti zpravidla neexistuje rasismus, zato jistá intolerance vůči tzv.
dhimmí - tedy křesťanům a Židům a otevřená nenávist vůči ateistům či jiným
náboženstvím. Protože jsou muslimové nejrychleji rostoucí komunitou na světě
(USA, Evropa, Rusko, Afrika), dá se jen těžko vymezit geograficky. Podle
geopolitického vnímání jej můžeme vymezit jako oblast mezi Marokem na západě,
Indonésií na východě, Somálskem na jihu a Tureckem na severu. Jednotlivé části
tohoto nadnárodního duchovního kolosu jsou však značně rozdílné, ať už bereme v
potaz ekonomickou vyspělost, státní zřízení nebo národní identitu. V každé
kulturní oblasti existují rozdíly v praktikování víry, na mnohých místech
přetrvávají předislámské zvyky někdy i v rozporu se sunitským či šíitským
islámem (zvl. v Africe, např. ženská obřízka)
Židovství
[editovat] Modlitby
Židovství je náboženstvím modlitby (hebrejsky תפלה, tefila). Ortodoxní Žid se
modlí třikrát denně: ráno (šacharit), odpoledne (mincha) a večer (ma'ariv). Při
modlitbě si zakrývají Židé hlavu kipou a při ranní modlitbě ve všední dny
používají tfilin (modlitební proužky) a talit (modlitební šál; užívá se i o
šabatu a svátcích).
Modlitby se modlí podle předlohy, která se mírně liší o všedních dnech a
svátcích. Modlitební kniha se nazývá sidur. K modlitbám patří např. Tehilim
(žalmy), Šema Jisra'el („Slyš, Izraeli“) či Amida (Osmáctero požehnání). Tyto
modlitby se Žid modlí hebrejsky. O svátcích se modlí i další modlitby, např. na
Jom kipur modlitba Kol nidre.
[editovat] Požehnání
Kromě modliteb provází všední život Židů požehnání (hebrejsky ברכות, berachot,
která mají pevnou strukturu („Požehnaný jsi, Bože, králi náš, který …“) a která
se obracejí k JHVH v každé situaci života (probuzení, jídlo, …)
K domácí slavnosti šabatu, znamení boží smlouvy s vyvoleným národem patří
žehnání světla dvou svící, které pronáší matka, a kiduš nad vínem, pronášený
otcem.
[editovat] Literatura
DI SANTE, C. Židovská modlitba. Praha : OIKOYMENH, 1995. ISBN 80-86005-00-3.
KUNETKA, F. Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem. Židovský rok a jeho
svátky. Olomouc : Univerzita Palackého, 1998. ISBN 80-7067-826-7.
STERN, M. Svátky v životě Židů. Praha : Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-551-8.
[editovat] Křesťanství
Modlící se žena. Související články obsahuje
Portál Křesťanství
Modlitba patřila od počátku k nejdůležitějším výrazovým formám křesťanské víry.
Již v Novém zákoně nalezneme různé podoby modlitby: žalmy, prosby, díky,
přímluvy, vzývání. Nejužívanější křesťanské modlitby mají svůj původ ve spisech
Nového zákona – např. modlitba Páně, Zdrávas Maria či Magnificat. Oslavné hymny
obsahuje zvláště Zjevení Janovo. Modlitba má ve všech křesťanských vyznáních
ústřední místo dodnes.
Všem křesťanským vyznáním je společná modlitba Páně, žalmy, modlitba formulovaná
vlastními slovy a kostelní písně. Pravoslaví, katolická církev i anglikánská
církev mají velmi bohatou tradici ustálených liturgických i osobních modliteb,
aniž by rezignovaly na modlitbu vlastními slovy, která je charakteristická pro
pietismus a letniční církve.
Křesťané se v modlitbě obracejí přímo k Bohu a mají za to, že Bůh jejich
modlitby slyší. Modlitba přitom směřuje ke kterékoli z osob Nejsvětější Trojice
– Otci, Synu či Duchu svatému. V katolické a pravoslavné církvi se může modlitba
obracet i k Panně Marii a svatým, taková modlitba je pak ve skutečnosti prosbou
o přímluvu tohoto svatého u Boha.
Křesťané zároveň věří, že Bůh může k věřícímu v modlitbě promlouvat
prostřednictvím Ducha svatého. Může se jednat o proroctví, osvícení či osobní
vnuknutí, oslovení určitým veršem Písma svatého, popud k jednání v určité všední
situaci. Prakticky všechna vyznání, ač uznávají možnost vzájemné komunikace mezi
Bohem a člověkem, disponují určitými pravidly pro posuzování takovýchto
proroctví či zjevení.
[editovat] Druhy modlitby
Dělení na druhy modliteb není úplně správné, protože samo Písmo svaté modlitby
takto nedělí, ale obsahuje řadu příkladů jako jsou žalmy, starozákonní a
novozákonní hymny, modlitby Pána Ježíše Krista; jednou z nich je i známá
modlitba Páně - Otčenáš, modlitby apoštola Pavla apod. Obecně lze říci, že
modlitby se dají rozlišit: - společné nebo v soukromí (osobní, soukromá) - podle
obsahu : díkůvzdání, prosba, přímluvou, uctívání neboli velebení, chvála -
vyjádření vděčnosti, voláním o pomoc, nářek. - podle použítí - liturgické
ustálené jednotlivými církevními tradicemi, osobní, psané, vyslovené, střelné
modlitby. - modlitby podle Boží vůle - modlitby v duchu a modlitby hlasité
(čtené, zpaměti, zpívané) Ve všech církvích se křesťané scházejí ke společné
modlitbě - ať již v rámci bohoslužeb či jiných obřadů a shromáždění, v
modlitebních hodinách, k modlitebním strážím. Tichá společná modlitba uctívání
je v katolické církvi zvaná adorace.
V živých křesťanských rodinách se praktikuje společná modlitba. Například před
jídlem, modlitba s dětmi.
Mezi modlitby jsou počítány také modlitební písně či zhudebněné žalmy.
Soukromá modlitba mívá podobu pevně formulované modlitby, denní tiché chvíle,
rozjímání, kontemplace či vnitřní modlitba (neboli modlitba srdce).
[editovat] Modlitební postoje
Jaký zaujímat postoj při modlitbě je věcí každého křesťana jako výraz úcty a
oddanosti Bohu. Jednotlivé církve mají zavedeny určité zvyklosti - jako je
křižování před modlitbou, chvilky ztišení, povstání nebo zaklenutí. Neexistuje
žádný předepsaný modlitební postoj - pouze jsou osvědčené a doporučené. Z
příkladů v Písmu svatém lze uvést: stání, pozdvinuté dlaně, chůze, poloha na
kolenou, tváří k zemi, v leže tváří k zemi, v sedě, sepnuté dlaně. Modlitební
postoj vychází z osobního poznání postavení člověka před Bohem, z momentální
situace a místa, a vyplývá i z druhu přednášené modlitby.